A to byl problém s letem číslo AA1583. Po zdařilé kontrole u tichého huhlajícího imigračního úředníka (na kterém bylo vidět, že ho práce velice baví) nás čekala už jen jízda vlakem a byli jsme u posledního gatu C33. Na přestup, kontrolu a odbavení byla jen hodina a půl a tak nás potěšilo, že k této cifře přibylo dalších 15 minut.
Bohužel se tato cifra zvyšovala až na závratnou hodnotu 90 minut. A pokud si myslíte, že i přes takovou časovou ztrátu přišel kapitán na čas, budete se velice mýlit. Vzdal i akademickou třicetiminutovku. Po odlepení ze země nás měl čekat klidný a pohodný let co cílové destinace, Denveru. Ale osud si s číslem 11583 zahrál naposledy. A to bouřkou v Denveru. Nezkušený kapitán si dodával odvahu tím, že nám třikrát oznámil, že se čas přistání opozdí, že chce počkat, až pomine bouřka v okolí konání MS, pak ale zamířil na asi 150 km vzdálené letiště Colorado Springs.
Tam dalších 30 minut trvalo rozhodování, zda poletíme do cílové destinace anebo nás vypustí do provizorního azylu. Nakonec vyhrál azyl. Letiště bohužel nebylo připravené na odkloněné lety z Denveru, a tak měla jedna úřednice co dělat, aby byla schopná, a snažila se zařídit nám "trosečníkům" nějakou dopravu do Denveru nebo náhradní ubytování. Protože všechny půjčovny aut se staly nepoužitelné po hromadném náletu pasažérů, kteří mají větší zkušenosti a zamluvili si auta už v letadle, nezbylo nic jiného než se nastěhovat na jednu noc do hotelu, který nám zaplatí American Airlines.
Smutná realita v Coloradu Springs
Nejhůře na tom je Matěj, kterému bylo oznámeno, že mu taška, které nedorazila,
přiletí do Denveru anebo je ztracena. Těmito maličkosti se paní manažerka zatím
odmítala zajímat. Ale zbytek reprezentace, který nemusí využívat azylu v Coloradu
Springs, je již na denverské universitě kde se setkali, ze zbytkem výpravy.
Žádné komentáře:
Okomentovat